Jak jsem čistil auto sám (a proč to už nikdy neudělám)

Už nějakou dobu jsem si říkal, že bych měl vyčistit auto. Řekněme… rok a půl jsem to odkládal. Když jsem naposledy viděl, co všechno se skrývá mezi sedačkami, radši jsem to zase rychle zavřel a dělal, že to neexistuje. Jenže jednoho podzimního rána mě osvítilo. Sluníčko vytvořilo tak oslnivý odlesk, že můj už tak mizerný výhled z auta úplně zmizel – a to byl ten moment, kdy mi to došlo.
Blesková myšlenka v hlavě: dneska to udělám.

Po příjezdu z oslnivé jízdy jsem si připravil domácí vysavač, pár hadrů, čistič palubky koupený ve slevě a chuť do života. Ta mi vydržela asi prvních patnáct minut.
Na začátku to šlo hladce – vysavač bručel, já odklízel drobky, listí a různé záhadné kousky, které by archeolog určitě ocenil. Jenže pak přišla první krize. Když jsem stříkl čistič palubní desky přímo na vrstvu prachu, vytvořil jsem z ní mazlavou hmotu, která se nedala setřít. Výsledek? Palubní deska flekatá a ulepená, volant se leskl jako kobliha a já přemýšlel, jestli ten sprej nebyl spíš lepidlo.

Vysávání šlo ještě jakž takž, dokud jsem nezjistil, že hadice vysavače je o deset centimetrů kratší, než potřebuji. Takže jsem většinu času ležel napůl v autě, napůl venku. Držel jsem se statečně a nevzdával se – trochu pohybu přece neuškodí, říkal jsem si.
Zadní sedadla? Tam by se dalo pořádat polní cvičení. Fleky od kávy, džusu, vody, co se vylila na zaprášené sedačky… Snažil jsem se to zachránit kartáčem, ale bez parního čističe nebo Karcheru to byl boj s větrnými mlýny. Fleky se sice rozmazaly, ale nezmizely. Zato přibyly další.

Když jsem se konečně přesunul ke kufru, měl jsem pocit, že se přenáším do jiné dimenze. Nejdřív jsem vyndal všechen obsah – nářadí, se kterým by se dala vybavit menší garáž.
Přeci jen, auto už není nové a kdyby se porouchalo, opravím si to sám, znělo mé heslo.
Kamarád, který mě za posledních deset let dvakrát zachraňoval na cestách, má jasno – ví, že to všechno vozím zbytečně.
Následovaly dvě autolékárničky, čtyři vesty, dva výstražné trojúhelníky, bandaska oleje (ta, co mi tam vytvořila flek), dvě náplně do ostřikovačů, nemrznoucí směs do chladiče, lahev vody, hadry a balík nekompletních rukavic – asi všechny levé.
Listí, hlína, piliny, zbytky pytle s briketami, kus plastu z nějakého stavebního materiálu a – k mému překvapení – i peníze.
Potěšující povzbuzení, že nečistím auto zadarmo! A tak jsem nadšeně pokračoval.
Celý kufr připomínal spíš dílnu než zavazadlový prostor. Po hodině práce jsem to vzdal, vysál, co se dalo – ty piliny jsem prostě nedostal. Řekl jsem si, že stejně všechno zakryje rohož.

Okna byla moje poslední naděje. Když jsem je vyleštil, aspoň něco se povedlo. Výhled se zlepšil o sto procent. Čelní sklo bylo zevnitř tak špinavé, že jsem přes něj skoro neviděl – a teď? Nádhera. Kochal jsem se.

Když jsem pak na terase popíjel už dávno studenou kávu a obdivoval výsledek své šestihodinové dřiny, naplnil mě zvláštní pocit spokojenosti. Auto sice nevypadalo jako nové, ale aspoň už nebylo zaprášené.
Ta spokojenost ale vydržela jen do druhého dne – do chvíle, kdy se ozvaly záda.

Ranní káva chutnala stejně, jenže v autě mě místo vůně čistého interiéru vítala směs „levného čističe a olejového fleku, pečlivě schovaného pod rohoží“.
Po včerejšku jsem si uvědomil, že jsem objevil několik nových zákoutí, o kterých jsem pět let netušil, že existují.
Třeba že dvojité dno kufru se dá složit jako provizorní sedačka – a to se vám, lidičky, pak objeví další místa na vysávání a čištění. Jako by jich už tak nebylo dost.

Nakonec jsem to celé uzavřel blaženým úsměvem při pohledu na vycházející slunce, při kterém se na mnou dokonale vyleštěném čelním skle objevily fleky.
Auto sice není dokonalé, ale vím jedno – nechat ho rok a víc bez údržby je pěkný masakr.
A příště?
Příště to nechám profíkům. Ti mají nejen vybavení, ale hlavně trpělivost, kterou jsem já omámen pronikavou vůní spreje na plasty ztratil někde mezi kufrem a palubkou.